Outfit 9.1 Black thoughts, black clothes

Většina blogerek píše o svých bezvadných a bezstarostných životech - já bych vlastně mohla taky, ale stále svůj blog považuju více za deníček, než za přehlídku dokonalosti a bezstarostnosti :) Navíc tak nějakou doufám, že když ze sebe vypíšu svoje pocity, bude mi líp. 

Když se tak koukám na svoje fotky, přemýšlím, jak na lidi vlastně působím? Jako hodná, milá, přátelská holka? Nebo slečna s nosánkem nahoru a přehnaným sebevědomím? Nevím, neposoudím to. Ale hrozně by mě to zajímalo :)

Vím ale, jaká jsem. A poslední dobou nemám ze sebe dobrý pocit. Nevím, kdy to přišlo, ale poslední dobou cítím, jak se ve mně hromadí nejistota, vztek, nedostatečné sebevědomí zároveň s hrdostí. A občas prostě bouchnu. Co si budeme povídat - jsem člověk milující pořádek a organizovanost a věčná nejistota ohledně toho, co bude, mě úplně ničí!

Vím, že jsem tvrdohlavá, vím, že pokud mám někoho opravdu ráda, rozkrájela bych se pro něj, ale ve chvíli kdy dělám kvůli někomu ústupky, tvrdě si prosazuju něco jiného vůči někomu dalšímu. A to asi taky není nejlepší řešení. Je to začarovaný kruh. Poslední dobou cítím, že věci, co mě dřív bavily, mě zas tak nebaví. Nedokážu se odhodlat k učení, blogové nabídky a spolupráce mě už tolik nerozveselují, práce mě sice pořád baví, ale i tam se už dokážu vzteknout. A zatímco jsem dřív bývala holka, která byla se všemi za dobře a bylo pro ni nemyslitelné, aby někomu řekla něco zlého nebo aby si něco zlého o ni někdo myslel, poslední dobou nemám problém říct i ne zrovna hezký názor.

Jediné okamžiky, kdy se cítím vyrovnaně a spokojeně jsou ty, když usínám v objetí. Nebo když jedu na nějaký výlet, daleko od domova, jsem s přáteli anebo natolik zaměstnaná, že nemám čas ani vydechnout. Když jsem ale sama, nemám plány nebo plány mi krachnou, budí se ve mně zase to pochybovačné, věčně nespokojené já, co všechno vidí hrozně negativně, myslí na nejhorší možné scénáře a hrozně o sobě pochybuje a občas taky bezdůvodně vybouchne, protože není samo se sebou spokojené. A přitom si nemyslím, že bych byla špatná, málo schopná, málo toho dokázala. Pořád něco dělám, pořád někde cestuju, pořád překonávám překážky. Když se tak koukám na svůj život, měla bych být vlastně šťastná, protože se kolem mě stále něco děje, což já miluju, ale každý návrat domů mě zas donutí pochybovat. 

Cítím, že potřebuji sama sobě něco dokázat, něco změnit, udělat něco velkého, ale nevím co. Prozatím všechny změny, které jsem udělala byly pro mě neuspokojující. I když třeba ta, kdy jsem si uvědomila, že se musím přestat obklopovat lidmi, kteří mě akorát stahují dolů, mi hodně pomohla. >>ČLÁNEK
Potřebuji ve svém životě nějaký posun, změnu, nějakou jistotu, která mě zase uklidní a dodá mi zase optimismus. Ale co by to mělo být? 

Mám si nabarvit vlasy na temně růžovo? To nemůžu, ze státnic by mě vyhodili, doma zastřelili a vlasy by mi vypadaly :D Mám se odstěhovat? Chtěla bych, ale nemám práci, která by mě pokryla bytové a existenční potřeby a do spolubydlení nemám jít s kým. Navíc po škole se chci nejspíš odstěhovat někam na druhý konec ČR...teda pokud se neobjeví důvod tu zůstat..... Mám si najít další práci? Dvě už mám lehce rozjednané, ale kdoví, co z toho nakonec bude. Ale i tak to není nic velkého. Už jsem byla rozhodnutá odjet na půl roku Erasmus, ale pak do toho něco skočilo a já vycouvala. Takže ani tato změna se nekonala. A tak neustále aspoň měním šatník, abych aspoň vypadala jinak.

Pořád cítím, jak se ve mně hromadí nejistota a vztek, jsem demotivovaná a nějak nemůžu najít nějaké to světlo na konci tunelu. No, zkrátka a dobře se mnou poslední podzimní dny zametají jak uklízeči odpadky po fotbalovém zápasu a všechny volné dny, kdy nemám pevný plán, bych nejraději strávila v posteli a spala až do jara, kdy snad bude moje budoucnost jasnější...

A co že to mám na sobě? Opět a zase černé kalhoty, které teď nosím pořád - ale pro mou obhajobu - mám čtvery, takže prasátko, co nosí jenom jednu věc, kterou si ani moc nepere, nejsem :)

Tričko jsem si koupila nedávno v New Yorkeru a je boží. Jen by mohlo být trochu delší - nemít pasové kalhoty, tak chodím polonahá. Černou kabelku už taky důvěrně znáte a obout si kozačky původně nebylo v plánu, ale po půlhodinovém řevu, kdy jsem lítala po baráku a garáži a nemohla najít svoje kotníčkové botky, a tak jsem všechno a všechny proklínala (a udělala v botníku takový bordel, že jsem se až za sebe styděla :D jsem nakonec obula kozačky a modlila se, abych stihla po takovém zpoždění vlak, protože fotky jsou  focené Olmiku na rande s tou moji Luci, na které jsem se nemohla dočkat!

No a vestička? Nejlepší koupě vůbec! Nosila jsem ji celé léto a teď ji pronosím i celou zimu - má kapsy, dá se zavázat, a tak v kombinaci s šaty či sukní vypadá hrozně elegantně a pěkně. Skvělé se ale hodí i k teniskám a roztrhaným jeanům!