Jak jsem se ze dne na den přestěhovala...

Ahoj!

Už dlouho vám slibuju článek o mém stěhování do Práglu. Asi bych na něj i zapomněla, kdyby mi jeden kámoš/známý/ten, co se vydává za fanouška/Zlý chlapec/Vzpomínka na Olmík a Ufonka, nezačal psát, kdy konečně bude nějaké to vysvětlení, proč se ze mně stala seriozní puťka, (tak to ani náhodou, kámo) která k večeři vaří omáčku a knedlíky (což jak poznamenal, není jídlo pro blogerky, a tak už asi nejsem blogerka, ale žena v domácnosti! :D haha! ale já jsem knedlíková už řadu let, jen se to o mně neví. Vzpomínám si, jak jsem ještě v Olo zůstávala na víkendy na bytě, a když tam nikdo jiný nebyl, po návštěvě fitka jsem se stavovala do Bertíka pro knedlík, k tomu si uvařila pytlík super kyselého zelí, a pak to všechno na posezení sežrala :D Ano, po tom tréninku ve fitku. A ano, když tam nikdo nebyl - cítila jsem se totiž trapně, že žeru jako dobytek, když jindy do sebe cpu ovesnou kaši a chia semena:D ) Nojo, mládí

No, ale teď k tomu, jak to teda všechno bylo? Praha mě lákala už několik let. Vždycky jsem toužila, že se sem přestěhuju, ale zároveň jsem se postupně sžila s tím, že kvůli Lukovi zůstanu v Ostravě. Pak se to ale stalo. Dostal nabídku práce, která se neodmítá, které se neříká NE - a ještě v Praze. Já byla pyšná a nejšťastnější na světě, ale ze dne na den zmizel a já zůstala v Moravskoslezském kraji sama. Na jednu stranu byl vztah na dálku super, na stranu druhou jsem se cítila tak nějak odstrčeně. Zapomenutě. V zapadákově. Bylo mi fajn, ale fajn takovým tím prázdným způsobem. Neměla jsem svoje klasické smutky ani stesky. Nebrečela jsem do polštáře. Mohla jsem se těšit na víkendy! A já se na ně neskutečně těšila. I ten náš vztah byl jiný. Ale všechna ta radost byla tak nějak prázdná. Měla jsem kámošky z práce, rodiče, babičku i osmačiska...ale nějak mi něco chybělo... A já se učila se osamostatnit, zůstat nezávislá, "svobodná" (jakože zadaná, ale zároveň jsem ten vztah brala tak nějak pohodově - žádné závazky na život a na smrt...a hroucení se z odloučení...snažila jsem fungovat jako samostatná jednotka a při nákupu v obchodě jsem už nekupovala fuet a korbačíky, pro případ, že by Luk náhodou přijel na návštěvu...protože jsem přesně věděla, kdy je mám koupit, protože přijede/kdy za nim pojedu já). Nevzdávala jsem to. To ne. Jen jsem se snažila mít nadhled.

A pak jednoho dne Luk přišel s nápadem společného bydlení a já souhlasila. Však jednou, časem. Uvidíme, co bude...nebudeme to hrotit. Názory a nápady se mění. Ne, že bych mu nevěřila, to vůbec, spíš jsem jenom věděla, že když si člověk věci plánuje a těší se na ně, nevycházejí. A já tomu dávala volnost...

Jenže některé příležitosti nečekají na to, až budete připraveni, budete mít lukrativní job a jistotu! A my dostali nabídku na naprosto úžasný byt, novostavbu, s garáží, kuchyní a myčkou (můj splněný sen). Byt má všechno to, co najít v Praze je skoro nemožné, pokud nechcete platit nájem kolem 20tis. A tak ani nevím jak, najednou jsme stěhovali miliony harampádí do toho našeho hnízda a koukali na hokej v televizi na našem super gauči s kožichem. Já se u toho vztekala, poučovala, popisovala situace a Luk se na mě jen pobaveně koukal a říkal "když myslíš/tak jo".... A víte co vám řeknu? Já to tady miluju! I když nemám ráda barvu naši postele, která neladí se skříní (půjde přebarvit...Kejta malíř už shání barvu :D), i když pravidelně zjišťuju, že jsem po návštěvě Ikei něco zapomněla. Ale nakonec mě vždycky potěší pohled na nový odpadkový koš, který jsem si vydupala, na sladěné ručníky v koupelně a hlavně pak na spokojeného Luka, který se cpe na gauči mým obědem, místo očí má srdíčka a občas mu nějaká ta těstovina upadne na světle šedý koberec...

Nějak moc ani nevím, jak jsem se tu octla, jak jsem se sem dostala...stalo se to tak rychle, tak neplánovaně a úplně mimo můj harmonogram, plán, rozpis (už jsem říkala, jak na všechno mám harmonogramy, že jo? :D ). A najednou se zase cítím potřebně, že mě něco naplňuje, baví. Že nemám úzkostné stavy, strach z budoucnosti (dobře - mám ho! Občas začnu šíleně panikařit, co se mnou bude, ale teď je to daleko mírnější a méně časté). Nepřipadám si zapomenutě. Najednou cítím, že někam a vlastně i k někomu patřím...a je to pocit, o kterém jsem snad ani nedoufala, že u mě nastane...Občas to jenom chce opustit svoji komfortní zónu a udělat krok do neznáma...

V Praze je tolik možností, co můžete dělat. Tady se nudit nedá. I na večerní procházky je tu tolik úžasných míst. Můžete žít kulturně, chodit na demonstrace :D , navštěvovat Food festivaly, nakupovat, chodit na narozeniny oblíbených obchodů a setkávat se se spoustou lidí. Když je pěkně, je tu Náplavka, když je škaredě, jsou tu obchoďáky (no, ony tu jsou i když je pěkně - je tam totiž klima)..A hrozně ráda bych udělala i nějaký blogový/instagramový sraz, zašla na pivko a pokecala!!!! Cooo?

.....Je tu všechno. Jsou tu fajn lidi. Je tu on. A náš byt. Celkem bez nábytku. Ale máme povlečení s plameňáky. A gauč plný polštářů. A dokonalej konferenční stolek (který jsem zas tolik neschvalovala, ale nakonec jsem z něj úplně hotová).

Btw: určitě se těšte na články na téma Home decor :) Já se už se na to plánování/nakupování a vybavování nemůžu dočkat!