Občas si říkám, že dospělácký život je na mě moc dospělácký. Vážný, závazný, složitý. Na všechno musíte mít formuláře, smlouvy, dohody. Všechno je závazné a nutí vás to kolikrát dělat věci, co dělat nechcete. Jako nemusíte je dělat, ale když máte svědomí, vychování a hrdost, tak to prostě uděláte. Je to přece tak správně. Chce se to po vás. Nemůžete být přece anarchista, který nedodržuje pravidla, na kterého přijde exekutor, protože zapomněl zaplatit účet za telefon, flákač, který nedodělá školu, protože si uvědomí, že to, co celých 5 let studuje, není to, co ho dělá šťastným, nemůžete působit ostatním komplikace, když se jednoho dne rozhodnete, že by bylo nejlepší utéct. Pryč. Od všech dospělých problémů. Prostě nemůžete. Dospělost je vlastně taková klec.
Pamatuju si, že jako malá jsem se hrozně těšila na to, až budu dospělá. Až budu nosit, co chci já, vypadat jak chci já a kupovat si všechny ty čokoládky v obchodě, které si budu moct konečně dovolit, a které mi mamka odmítala kupovat. Až nebudu spoléhat na autobus, ale budu mít vlastní auto, jezdit si kam chci. Jenže všechno to, na co jsem se těšila, s sebou nese i svoje ALE. Auto znamená šilené náklady a určitý předpoklad, že když ho máte, jste pro ostatní taxikář, spoléhají na vaši flexibilitu a že prostě budete pomáhat, vozit, vyřizovat, starat se. Oblékat se dle libosti jde taky, ale do jisté míry je to značné omezené – penězi, postavou, ale i okolnostmi. Asi těžko si můžete nabarvit vlasy na růžovo, vzít si kraťasy a jít dělat soudce. Nebylo někdy snazší, když oblečení kupovali rodiče a soukali ho na nás, jak chtěli oni?
Čokoládky v obchodě si už dneska sice kupovat můžu, ale jak pak vysvětlím, že potřebuju nové oblečení? Že se nevejdu do pracovního oblečku? A poslouchat všechny ty komentáře okolí, že moc žeru a mám celulitidu a tuk na bocích a madla lásky! Upřímně vám řeknu, že když děláte hostesku, někdy opravdu řešíte a stresujete s tím, že se nevejdete do oblečku, který musíte na dané akci mít. A ne, nemusíte být vyloženě obézní. Stačí mít větší prsa, boky nebo třeba silnější stehna. A už vůbec nezáleží, že zbytek těla máte ve velikosti panenky, ale jedna vaše část je jiná než průměrná.
Občas bych se hrozně ráda vrátila do časů vysoké, kdy se všechny problémy řešily chlastem. Něco tě sralo? Díky bohu za kamarády a spolubydlící, co tě vytáhli do klubu a ráno do tebe nasoukali mastnou pizzu a čínskou polívku. Člověku pak bylo sice hrozně blbě, ale zapomněl, co ho to vlastně trápilo. Vždycky tu byla nějaká kámoška nebo kámoš, kterému jste se vybrečeli na ramínku a bylo zas dobře. Ani nevím, jak se to stalo, ale z fáze vysokoškoláka, co má na párku, se ze mě stal lusknutím prstu dospělák s dospělými problémy, se závazky, s nemožností se jít někde vylejt a udělat ostudu, protože další den se musí do práce, že jo. A jak to pak budete někde vysvětlovat? Najednou se nemůžete sebrat a utéct na druhý konec světa. Pryč. Všechno tu nechat jak je, protože jste zavázání dohodami, smlouvami a jinými závazky. Neustále musíte brát ohledy na ostatní, na jejich city, problémy. Všechno musíte chápat, všechno musíte umět vyřešit. Když je vám úzko, nemůžete se sebrat a odjet za maminkou– kdo za vás udělá pracovní akce? Jak to vysvětíte protějšku, aby neměl pocit, že něco vyloženě posral? Jak to vyřešit, když domov je daleko?
A když se vám rozbije třeba taková lednička, musíte to vyřešit sami. Trávit hodiny jejím odmražováním, sháněním opravářů, vyřizováním s majitelem, protože lednička je vestavěná a to není sranda. Když se pohádáte se svým protějškem, nemůžete ho poslat do prdele. To totiž zabolí a má následky, které ne vždy jdou snadno vyžehlit. Zvlášť když spolu bydlíte. To se jako pohádáte o tom, kdo měl uklidit kuchyň a kdo trousí drobky na stole, a pak co? Půjdete spát na vlakáč, protože si chcete stát za svým (a ne vždycky správným názorem, ale kdo může posoudit, co je správné)? Nebo pošlete do háje rodiče, když oni jsou ti, kteří vás vždycky vytáhnou z každého průseru, ti, kteří vám přispívají na život, ti, kteří by pro vás dýchali?
Být dospělý je hrozně svazující. Musíte si hlídat každé slovo, všechno co děláte. Nesmíte chybovat, někoho ranit. Na všechno jsou protokoly, smlouvy, formuláře, které jsou jen kusy papírů, ale neskutečně vás ve všem omezují, svazují a stresují. Chcete jít ke státnicím? Tak doneste několik různých dokladů, szabijte vyřizováním půl dne. Chcete jezdit metrem? Zase hromada formulářů na jízdné, potvrzení o každém prdu. Chcete si vyzvednout dopis, ale jste zrovna v jiném městě? Nikdo jiný vám ho vyzvednout nemůže. Samozřejmě. A tak se zase vypisujou formuláře k tomu, aby byl dopis přesměrován na jinou adresu a zase hromada vyřizovaček, abyste si ho vůbec mohli vyzvednout. A pak třeba pošťačka řekne NE!
Občas mě to všechno hrozně ubíjí a ničí. Přála bych si nebýt tak zodpovědná. A někdy bych si přála být úplně sama. Zavřít se do místnosti a jenom celé dny koukat do stropu. Bez závazků, povinností, vysvětlování, řešení problémů jiných…A pak se zase vrátit do běžného koloběhu života, aniž bych komukoliv musela cokoliv vysvětlovat, omlouvat se....
….občas bych zase chtěla být dítě…