O tom, že za každým vztahem dělám pomyslnou tečku

Za poslední dobu jsem hodně přemýšlela. O tom, kam já a můj život směřuje. Kam mě život v Praze posunul, co mi dal. A jaká vlastně jsem. Někdy tak trochu ukvapená a vystrašená - řekla bych. Milující velká gesta.

Vždycky jsem byla ten typ holky, který potřeboval dělat pomyslné tečky za každou etapou svého života. Někdy klidně i vykřičník, vynechat odstavec a začít od začátku...

Každý můj nevydařený vztah (jakýkoliv...i přátelský) znamenal neskutečně silnou potřebu utéct, zahodit všechno za hlavu. Pamatuju si, jak jsem ve čtvťáku na gymplu žila svůj splněný sen, vidina výšky mě děsila. Chtěla jsem zůstat v Ostravě, abych nepřišla o svou partu, která byla v té době taková moje druhá rodina. Bylo nás 6 a podnikali jsme spolu úplně všechno. Jenže jak to tak u smíšených skupinek bývá, lidi se do sebe občas zamilujou a všechno se rozpadne. Tehdy to nevyšlo a já tak nějak přišla o nejlepšího kámoše, lásku a romantickou představu o tom, že chlapi jsou princové. Se zlomeným srdcem, ze kterého jsem si mohla udělat trampolínu a nechat HO po něm skákat, jsem učinila velké rozhodnutí. Tehdy jsem se dostala na výšku do Plzně a byla na 100% přesvědčená, že odejít přes celou republiku, je to nejlepší řešení. Nechat za sebou všechno tak jak je a začít znovu. Tehdy mi v tom zabránili rodiče, kteří přišli s alternativou - půjdu do Olomouce. První návštěva Olmíku rozhodla. To město jsem si zamilovala od prvního okamžiku! Byl to útěk sice jenom 120 km daleko, ale stál za to. Začal mi nový život...a vlastně jsem ani celou republiku nepotřebovala.

Když jsem se rozešla se svou první dlouhodobou láskou, utekla jsem do Turecka, vyplnila přihlášku na Erasmus....začala snít o životě ve Francii. Hlavně pryč z Olomouce. Tehdy mi i Česká republika byla malá. Ale nikdy jsem ji neposlala. Pokaždé přišel dobrý nový důvod tady ještě chvilku zůstat Chvíli jsem se svými přesuny bojovala, a pak přihlášku vyplnila znovu. Tentokrát Miláno a tentokrát s přesvědčením, že je na čase začít znovu. Den před deadlinem jsem ale poznala jednoho kluka. Nevím, co na něm bylo tak výjimečné, nevím, co se stalo, ale jediné odpoledne, těch 6 společných hodin mě donutilo kvapem přihlášku vymazat a zůstat tam, kde jsem. Nevěděla jsem proč, ale ten pocit byl fakt silný...

S tím klukem jsem doteď. Zažili jsme si svoje vrcholy a pády a ve chvíli těch největších pádů jsem udělala rozhodnutí. Po škole se stěhuju do Prahy. Už tak jsem přišla o svůj italský sen, nenechám se připravit o život v Praze, který jsem si od prváku vysnila. Takže ať jde se mnou nebo ne, já se budu stěhovat. Jenže on byl rychlejší. Dřív, než jsem stihla otevřít zákon a naučit se státnicové otázky, on podepsal pracovní smlouvu v našem hlavním městě. Utekl se mnou. Utekl dřív než já. Tam, kde jsem chtěla i já utéct. 

Nevím, jestli ještě v budoucnu budu někam utíkat..možná někam za hranice nebo spíše zůstanu u dovolenkového režimu, ale teď je pro mě Praha domov. Nejtěžší je vždycky si sbalit kufr a odjet domů, za rodiči. Nejraději bych si je přestěhovala do Prahy, abych tu mohla zůstávat a zároveň být s nimi. Je hrozně moc důvodů, proč se k našim vracet, jezdit za nimi. Chybí mi, i když si občas skáčeme po hlavě. Ale vždycky když to jenom trochu jde, při každé příležitosti stejně uteču zpátky do Prahy. Klidně i na jeden den...jako třeba minulý týden....jen tak..udělat si procházku a užít si hezké odpoledne...a pak zpátky do Moravskoslezskéo kraje.

S Lukem jsme si udělali výlet směr Vítkov, projít na Žižkov, obejít pár obchůdků a nakonec zamířit do Cafefinu na večeři. 

Moc kaváren v Praze neznám, znám jen tu svoji jednu oblíbenou, kde se hrozně ráda vracím, protože lepší dorty a chai latté jsem ještě nikdy neměla! A taky jsem se rozhodla vám tu hodit svůj outfit - jednoduchý, poněkud jarní a pro mě absolutně netypický. Růžová barva? Asi jsem ji právě dala šanci.