To, že nosím růžovou, neznamená, že mám růžovej život

V každém životě se občas stane něco, co vás srazí na kolena. Co vám změní přístup k životu. Tak nějak prozřete a uvědomíte si, co je skutečně důležité.

Doposud jsem byla člověk, který se neustále za něčím hnal. Překonával překážky jednu za druhou bez ohledu na to, kolik zubů si vylámal a kolik kostí zlomil. Hledal smysl života v tom, dokázat něco víc, mít něco víc. Hnala jsem se za úspěchem, kariérou, za tím, abych měla zajímavý a pestrý život a uspokojila nejenom svoji touhu být tak nějak ve všem dobrá, ale abych i zajímavě vypadala. Nějak jsem si zapomněla uvědomovat, že dělat všechno, je někdy to samé jako nedělat nic. Zaměřit se na jedno a neuvědomit si, že skutečná podstata života tak nějak z lidského uvažování vymizela. 

Pamatuju si to jako dnes... 2 měsíce zpátky... Jeden telefonát a všechno se změnilo. A já začala na život pohlížet z trochu jiné stránky. Najednou jsem musela přehodnotit svoje priority, svoje zájmy a být tou silnou, co ji nic nezlomí. Tvářit se, že je život krásný, že je všechno v pohodě...a to, jestli v noci brečím do polštáře už byla moje soukromá věc, o které nikdo neměl vědět. 

Přiznávám, že poslední dobou jsem začala všechno řešit trošku jinak. Přestala jsem se za něčím hnát, přestala jsem se snažit každému ukázat, v čem jsem zrovna v této chvíli dobrá. Polevila jsem. Mít několik vysokoškolských titulů, statisíce na účtu a skříň plnou věcí a moct machrovat tím, jak se mám, je věc krásná, ale třeba takové zdraví si za nic z toho nekoupíte. Nikdo vám nevrátí mládí, nikdo vám nevrátí chvíle, které jste sice prožili, ale přes samé "povinnosti v hlavě", jste si je nestihli užít. Nikdy jsem nedokázala promarnit čas. Dělala jsem hromadu věcí najednou, byla zavalená nesmysly. Nedokázala se na nic těšit, protože mi v hlavě blikaly povinnosti a starosti. Ale tomu je tak nějak konec. Nenechám se rozházet neúspěchy, stejně jako nenechám povinnosti, aby mi braly ty krásné okamžiky v životě, které zažívám. A tak nějak jsem se rozhodla, že je na čase začít dělat nic. Na chvíli. Zatímco jsem lítala do práce i během toho, co jsem dojížděla na výuku do školy, posledních pár dnů před zkouškama brala pracovní akce, a pak jsem vyčerpáním usínala nad zákony, ale věděla jsem, že spánek je pro slabochy a já musím makat, teď si dávám nějakou dobu pohov. Pohov, kdy budu sedět s nohama na stole, popíjet kafe a čist knihu. Protože já už nevím, co je to kniha. Koukat na filmy a nabírat síly a psychickou pohodu. Nabírat síly na to, aby jednou všechno dobře dopadlo :) A já se mohla dále rozhodovat podle svého, co se životem :)