Už dávno mi není dvacet. Už dávno pro mě pátek večer neznamená party. Stejně jako v úterky neutíkám do klubu a ve středu mi nedělá společnost kyblíček. Už dávno každý den neprobíráme s holkami starosti každodenního života. A nad sklenici vína nedrbeme chlapy. Každá debata nekončí u sexu a vtipných historek s tím souvisejících a neděláme důkladný rozbor každé věty, co nám náš idol napíše. Už ani nemáme idoly. Máme vážné známosti.
Photo by Michel
Tento blog už provozuji 4 roky a občas si hrozně ráda přečtu, jaké to bylo, když jsem začínala. Občas se stydím, plácám se do čela a nechápu, co jsem to vypustila kdysi do světa. Na druhou stranu to miluju. Miluju se vracet do toho, co jsem prožívala kdysi. Miluju projíždění fotek na instagramu a přemýšlením, jaké to bylo. Přijde mi až úsměvné, jak jsme se všichni změnili. Kde je ta holka, co potřebovala několik rádců, kteří ji řekli, co má napsat tomu nádhernému klukovi s modrýma očima a pak aspoň tři módní poradkyně, které ji vybraly outfit na rande? Pokaždé, když se tento pan božský otočil, tak datlovala svým kámoškám, jak randíčko probíhá. A každé ráno či večer, kdy se z rande vracela, k ní ty kamarádky napochodovaly s láhví vína a rozebíraly každý detail. Upřímně se dost divím, že ti kluci neskončili v nemocnici s vážnou škytavkou, která nejde ničím vyléčit :D Protože jsme na ně myslely neustále. Vlastně to není tak úplně dávno. Řekněme tři roky zpět? Nebo dva a půl? Tehdy měl člověk tolik přátel, že nevěděl s kým se setkávat dřív, s kým chlastat dřív a komu se svěřovat dřív.
Najednou jako by se mi otočil život o 180 stupňů. Logické. Dospěla jsem. Dospěli jsme všichni. Rozjeli se do svých nových domovů a začali žít podobným stylem jako naši rodiče. Práce, spánek a o víkendu možná trochu zábavy. Setkáváme se jednou za delší dobu, ale ono to je naprosto normální a logické. Nic netrvá věčně, ani ten mládežnický život ne. Teď si člověk musí poradit sám. Teď už mě nikdo neobléká na rande, ani s nikým neprobírám každou hádku, výměnu názorů či každou větu, co mi kdo napsal. Teď už s nikým neřeším svoje pocity, nálady ani chmury či problémy. Jsem dospělá a musím se naučit všechno řešit sama. Začínám zjišťovat, že po letech, kdy jsem na rodiče nadávala (jako každý), je nyní mamka tou nejlepší kámoškou, se kterou se sice hádáme, ale vždycky když se něco posere nebo je to naopak sluníčkové, si voláme.
Miluju tento dospělý život, který mi ukázal hrozně moc pěkného, který mě posunul směrem, kterým jsem nečekala, že někdy půjdu. Sama sebe jsem spíše viděla jako zoufalou Bridget Jones. Ve stahovacích spoďárech, s palmičkou na hlavě a hřebenem místo mikrofónu ve chvíli, kdy na óčku hraje nějaká pecka. Copak před třemi lety někdo mohl tušit, že jednou budu bydlet s přítelem? Ne, před třemi lety bylo naprosté sci-fi i druhé rande, natož třetí. Dospělej život je hrozně fajn. Ale občas mám neskutečnou chuť se vrátit v čase, strávit zase jedno úterní odpoledne na kolejích, po boku kámošek, které všechno léčily sklenicí Cuba libre bez coly. Nezodpovědně vtrhnout do klubu, zatančit si na stole, něco falešně zakdákat a další den se za sebe stydět. Občas mi moje mladé já hrozbě chybí. Vím, že život, jaký jsem žila, už teď žít nemůžu. To prostě ani nejde. Ale aspoň jednou, dvakrát za měsíc bych se chtěla vrátit do minulosti, kde největším problémem bylo, že došel alkohol nebo party obleček nebyl dost party. Občas si říkám, že mi hrozně chybí být součásti "stáda/hejna (v případě, že bychom byly hrozné slepice) nebo tlupy", být jednou z těch prdlých slípek. Občas bych zase někam chtěla patřit...a nebýt ta samostatná holka, co má kolem sebe lidi, přátelé, ale ne tu partu, do které patřila.