Taky máte občas pocit hrozné prázdnoty, i když kolem sebe máte téměř všechno, co k životu potřebujete?
Žiju si v pohádce. Před rokem mě ani ve snu nenapadlo, že za rok bude můj život úplně jinde. Že budu bydlet ve městě snů, mít krásný byt, nábytek podle svých představ a že se všechno o 180 stupňů změní. Před rokem jsem moc vyhlídek v lepší zítřky neměla. Před rokem jsem žila ze dne na den a uvnitř mě sžírala nejistota a stres, že nikam a nikomu nepatřím. Před rokem jsem byla JÁ a pak ti ostatní kolem mě.
O rok později a já sedím u noťasu u svého stolu, v "našem" bytě ve vysněném městě. Všechny ty hloupé vtípky o pražské kavárně a Pražácích mě štvou. Nejsem Pražanda, ale toto město považuju za svůj domov. Mám to, co jsem si vysnila. To, čemu jsem nevěřila, že bych někdy mohla dosáhnout. Žiju si prakticky svůj sen.
Ale přesto nejsem šťastná.. Dokážu se radovat na chvíli, ale za nic nedokážu dosáhnout pocitu trvalého štěstí a spokojenosti. Ať se snažím jak moc chci, je tady něco, co mě nenechává klidnou a na co musím neustále myslet. Balvan, který mi nedovolí vstát. Protože i když chci, zvedám se pořád dokola, ten balvan tady stále je a tlačí mě k zemi. Čím víc se snažím, tím je to horší. Mám vlastně všechno, co si každý člověk může přát, ale dokud ten balvan nezmizí, nedokážu to ocenit.
Je tu jedna věc, která mě s sebou stále stahuje a nedovolí mi jít vpřed.
Věc, která mi nedovolí se radovat, žít si svůj život. Věc, na kterou musím neustále myslet a vždycky přijde pocit nepříjemného mravenčení a bolesti žaludku. Komplikace, ke které se vracím nejenom během dne, ale straší mě i ve snu. A já mám strach. Strach, co se stane. Co bude. Strach, z bolesti, strach z toho, že to nedopadne dobře. A co pak?
Jsou věci, které si za peníze nekoupíte. Ani vám nepomůže spousta věcí k tomu, abyste zapomněli. Ne vždycky jde zapomenout. Ne vždycky lze jít dál s hlavou vztyčenou. Ne vždycky se jde usmívat, když vám někdo a něco ublížilo. Když jste schopni probrečet tisíce slz a ptát se proč.
Je to zvláštní. Vždycky jsem byla emotivní člověk. Dokázala jsem být šťastná, všechno jsem prožívala, měla jsem emocí tolik, že by z nich mohlo vzniknout několik dalších lidí. A hlavně úplně jiné žebříčky hodnot. Dřív jsem svoje priority měla hezky srovnané, teď se mění. Hrozně moc bych si přála být zase ta, která jsem bývala. Ne jen prázdná schránka s prázdným pohledem a neustále někomu vysvětlující, že jsem naprosto v pohodě. I když nejsem. Cítím prázdnotu a určitý nezájem k věcem, které pro mě byly důležité, ale upřímně netuším, co s tím udělat. Neumím se přetvařovat a lhát, i když se o to neustále snažím. Cítím něco, co nikdo nedokáže pochopit...ale já nemůžu jít dál, dokud nějaká etapa v životě neskončí. Etapa, která byla nádherná, hodně mě posunula, naučila, ale poslední dobou mě jen stahuje dolů.
Pod tímto přiznáním si můžete představit cokoliv. Můžu mluvit o čemkoliv. To, co mě skutečně trápí, ví jenom moji nejbližší a já chci, aby to tak zůstalo. Nechci být konkrétní. Nechci být litována, uklidňována ani nechci slyšet, že všechno bude dobré. Bude. Jednou. Já vím, že jo. Ale v této chvíli nedokážu žít s tím, co bude. Žiju tím, co je teď.
Píšu sice o sobě, ale tak nějak cítím, že v tomto článku si každý najde ten svůj kus života, svůj kus pravdy, svůj kus apatie... a neschopnosti vidět ty lepší zítřky.