Těžko říct, co o svém životě říct.
Na přelomu února a března se toho stalo tolik, že jsem si neskutečně přála chvilku sedět doma, nečíst internet a být daleko od všeho, co mě stresuje. Od lidí, od přítele, od rodiny. Zkrátka od všeho. Od všech. Protože těch stresových faktorů bylo nějak moc. Víc, než jeden člověk dokáže zvládnout.
Než to všechno vypuklo, řešili jsme problémy v práci, doma, se zdravím, ale i dovolenou v Istanbulu, kterou jsem svému drahému koupila k narozkám, a kterou jsme nakonec měli zrušit právě kvůli problémům v práci. Jen tak, bez náhrady peněz. Dobrovolně. To, že jsme nakonec nejeli kvůli zavřeným hranicím a zrušenému letu, je věc druhá.. To jsme v té době ještě nevěděli.
Pamatuju si to jako dnes, byla středa, seděla jsem na školení a bylo mi hrozně špatně, chtěla jsem křičet, brečet, řvát, utéct. Pročítala jsem internet a vůbec nevěděla, co se svým životem, co s našimi životy. Nejkrásnější chvíle celého tohoto období pak byla odpoledne, kdy jsem se vydala ke kadeřnici a 2,5 hodiny strávila povídáním.. O všem. O všem veselém. Svět byl zase v pořádku. Aspoň na chvilku.
Štěstí mě ale hodně rychle přešlo, protože se pak všechno seběhlo ráz na ráz. Psychické vyčerpání, pláč kamarádovi do telefonu poté, co jsem položila telefon mamce, vyhlášení nouzového stavu, kolaps přítele, návštěva nemocnice a prozření. A hrozný strach, že jsem se taky nakazila.
Najednou jsem viděla realitu a to, že běžný člověk nemá absolutní tušení, co zažívají doktoři, že možná nakažení lidi chodí na pohotovost jako by se nechumelilo, bez roušky. Pokecají si s půlkou lidí na chodbě, a pak sestře jen tak mimochodem sdělí, že byli v Itálii a mají příznaky. A vy vedle tohoto člověka stáli a mluvili s ním!!! A pak přišlo pravidelné měření teploty, pozorování se, telefonáty doktorům a několik opravdu špatných nocí, které ale nakonec dobře dopadly! A každý den nový zákaz a chytré poučky rodiny "nechoďte ven, myjte si ruce". Copak můžu nechodit ven, když musím chodit do práce?
Občas jsem si připadala jak v nějakém apokalyptickém filmu a pořád se kousala do rtu, abych se probudila. Zásoby těstovin a papírových kapesníků a stres, že třeba zítra ráno už žádný obchod neotevřou a neseženu ani paralen, který jsem doma samozřejmě neměla. Jen ibuprofen, kterej mě jisto jistě zabije! V ulicích zaparkovaná policejní auta. Vyhlášení zákazu vycházení.
Nevěděla jsem, co mám od celé situace čekat. Budou mě kontrolovat, až pojedu do práce? Můžu vůbec jet do práce? Život se změnil, jako by na chvíli ustal a lidi přestali dýchat. Jindy rušná silnice pod okny, byla tichá. Neobvykle tichá. Jenom sanitky houkaly a občas nějaký policejní vůz. Všechno zavřené. Život skončil.. I ten zvuk sanitek nakonec zněl úplně jinak, než obvykle.
Od té doby uplynul měsíc. Během kterého se toho zase tolik nestalo. Naučila jsem se vařit i péct, přijala do svého života pořádnou dávku "mámvpi*ismu" a teď tak nějak žiju, funguju. Internet skoro nečtu, brouzdám jenom po instagramu a po eshopech a klikám na "dát do košiku". Nesnáším roušky, ve kterých nemůžu dýchat a špatně přes ně vidím, takže neustále vrážím do věcí ...A nesnáším diskuze O TOM. O tom zabijákovi, který nejspíše udělá největší škody nikoliv počtem mrtvých, ale tím vším okolo, co zlikviduje nebo už zlikvidoval....
Bude svět zase v pořádku?