Food diary 0.5 Zpověď holky s celulitidou

Všichni píšou poslední dobou motivační články na téma jídlo a cvičení. A tak mě to nějak nakoplo k tomu, napsat taky svoji zpověď. 

Jídlo a já spolu bojujeme už od dětství. Jak naši neustále opakují, už od narození jsem byla dítě, které rádo jedno - nikdo ho k tomu nemusel nutit a ve starším věku jsem si tajně schovávala čokolády a další věci pod peřinu, do šuplíku a jedla tajně - aby mě nikdo neviděl. Nevím proč, ale toto mi tak nějak zůstalo. Pokaždé, když si třeba koupím čokoládu, schovám si ji "tajně" do šuplíku a nenápadně uždibuju, když se nikdo nedívá - místo toho, abych si ji položila třeba na stůl nebo abych si pro ni zašla do kuchyně. Je to pro mě adrenalin.

No, nicméně v období základky většina dětí pobíhala po venku, ale já trávila hromadu času sama doma - naši byli neustále v práci, a tak jsem samotu zajídala jídlem. Byla jsem baculaté dítě - ale to je přece hrozně roztomilé. A tak se to se mnou táhlo asi do mých 17, kdy jsem se rozhodla, že přestanu být tím tlusťochem s nadváhou a začala jsem hladovět. Ze začátku šla kila dolů a já byla spokojená, že už nevážím 87kg (výška 178cm), ale doma si mého hladovění všimli, všimla si toho i doktorka, a tak přišlo období, kdy mě šíleně kontrolovali. Zhubnout se mi povedlo až v tanečních..Nějakou dobu jsem si váhu držela, ale pak přišla výška a neustále večírky a chlastačky, na večeři párky a čínské polívky no a já zas byla ta oplácaná. Tehdy mi hrozně pomohlo, když jsem se zamilovala. Chtěla jsem být samozřejmě ta nejhezčí, a tak jsem díky svému tehdejšímu příteli začala hubnout a měla ze sebe skvělý pocit. Jenže první skutečné lásky nikdy nevydrží, přítel mě kopl do zadku a já se natolik trápila a užírala, že jsem najednou měla dole více jak 20kg.

Tak trochu jsem předpokládala, že když už jsem konečně štíhlá, budu i šťastná. Ale nebyla jsem. Pořád jsem viděla nedostatky, psychicky jsem šíleně strádala, připadala jsem si tlustá, ale zároveň fascinovaná, že mi tak "pěkně" lezou klíční a pánevní kosti, protože doposud byla kost něčím, co jsem věděla, že existuje, ale vždycky byla obalená tukem :D No prostě malý ukřivděný psychopat, který si připadal hrozně poníženě, že ho někdo poslal k vodě, a on přitom kvůli tomu člověku zhubl a přizpůsoboval se mu celých 14 měsíců. V té době jsem se vážila asi tak 10x denně a každý nárůst váhy o 0,1kg byla schopná obrečet. Uklidnila jsem se až ve chvíli, kdy jsem si založila blog a najednou měla i jinou zábavu než si měřit míry a vážit se. Pak přišly problémy se školou, stres a neustálý pocit vlastní nedokonalosti, protože mi krachoval jeden "vztah" za druhých a váha byla zase o 8kg vyšší. V té době jsem se už naštvala, začala chodit do fitka a stala se doslova závislá na cvičení. jedla jsem jen zrní a zeleninu, počítala si kalorie jak šílená a když jsem šla s kámoškou na zákusek, celý den jsem už raději nic nejedla. A kupodivu šla váha zase nahoru. No a pak se objevil on - díky kterému jsem se najednou šíleně uklidnila. Vyhodila jsem baterky do váhy, přestala žrát zrní, zamilovala se, přestala být ve stresu a váha mi zase hezky spadla. V současné chvíli si ji pořád držím už víc jak 15 měsíců, a i když mám třeba velký zadek, široká stehna a tlusté nohy (jak mi s oblibou někteří připomínají), jsem spokojená. Uvědomuju si, že jsou v životě daleko důležitější věci než pekáč buchet na břiše a sojové alpro na snídani. Uvědomila jsem si, že miluju pečivo a nedokážu bez něj být, zbožňuju těstoviny a ráda si dopřeju i nějaké ty čipsy. Přestala jsem řešit všechny ty fitness blogerky, co celé dny chodí jen do fitka - ono upřímně - který normálně fungující, pracující, studující člověk má čas na to, aby strávil 3 hodiny ve fitku a další 3 hodiny chystáním svých paleo, raw, vegan...jídel?

Jím si co chci, jak chci a už dávno odmítám řešit, že mám na zadku celulitidu nebo že se mi třesou stehna - no a co. Nedělám modeling, nikdo mi neplatí za to, abych byla krásná. Jsem obyčejná holka, co vede obyčejný život, a pokud se někomu nepozdává, že nemám štíhlé nohy, tak ať utíká do fitka posilovat, aby aspoň on ty hnátičky jako laňka měl! Amen kámen" Odmítám se stresovat jídlem, brečet kvůli postavě nebo žít jen fitkem.  Byla jsem ta, co svoje stresy a deprese zajídala jídlem, ale i ta, která se trápila hladem a myslela si, že se tím mnoho věcí vyřeší. A teď se poprvé cítím poměrně spokojená - ano, mám občas komplexy a odmítám chodit v plavkách, ale ve srovnáním s tím, jak jsem se cítila dřív, jsou tyto komplexy zanedbatelné. Štíhlost a perfektní postava totiž neznamenají být šťastná...

Jestli jsem na něco ujetá, tak to jsou polívky. Celou zimu jsem byla závislá na zeleninové, kterou jsem jedla hned na několik způsobů. Potom miluju kuřecí vývar či rajskou polévku s mozzarelou♥ A špenát taky miluju.

 Recept na slaninovo-sýrový quiche, který je naprosté #foodporno najdete TADY. Já bych se ho mohla ujíst!